Zvířata a lidé

Lidé myslí místo toho, aby se cítili. Nechávají se vést rozumem a morálkou místo toho, aby jednali instinktivně pod vedením moudrosti svého těla tak, jako právě všechna zvířata včetně hmyzu.

Vědomí, které nás spojuje, oživuje a vede, nás nevede skrze myšlenky, ale skrze tělesné vjemy, pocity a emoce. Většina lidí se jich ale bojí, potlačují sami sebe a žijí životy plné strachu.

Neuvědomují si ale, že ten strach, setrvávání v jistotách, se netýká vnějších jistot, peněz, vztahů, práce, domova... ale že se týká jen jich samotných. Že všechny ty pocity se netýkají ničeho venku ale vztahu k sobě, ke svému tělu, které jim jen ten vnější svět a situace ukazují. Ne, aby je trestaly, ale z lásky, aby je dovedly domů. K sobě, do svého těla.

Zvířata žijí své životy naplno, vedeni instinkty, přírodou, které jsme všichni součástí. A ona se o sebe stará. Pro nás až neuvěřitelná symbióza všeho živého na Zemi, které se samo udržuje v rovnováze.

Jen člověk se od ní oddělil tím, že se povýšil nad své tělo, do myšlenek. A místo, aby žil a nechal se jí vést, tak myslí a jde sám proti sobě. Proti svým pocitům, proti své pravdě a svému jedinečnému vyjádření sebe sama.

Zvířata mají stejné vědomí jako my. Uvědomují si sami sebe. Nepřemýšlejí, jestli to je dobře nebo špatně, co cítí.

Ztratí se sobě ve chvíli, kdy jsou nucena jít proti své přirozenosti. Kdy jsou jejich pocity a potřeby potlačeny. A ty potlačí člověk, který je sám potlačený a zraněný. Proto si potom zvířata a lidé zrcadlí své pocity. Aby si to mohli uvědomit a změnit.

Lidé si neváží přírody a zvířat, chtějí všechno mít pod kontrolou, vytěžit co nejvíce, všechno zkrotit...protože se sami necítí a neváží si sami sebe. 

Svoje životy přizpůsobili společnosti, morálce, uvěřili cizím pravdám místo toho, aby poslouchali svá těla. Místo toho, aby se účastnili zázračných životů tady na Zemi, živoří osamělí ve svých hlavách.

Čekají ráj po smrti a neuvědomují si, že ten ráj je teď a tady. Jen pro něj musí sejít do těla. Uvědomit si pravdu o svých životech, co cítí a co prožívají. Chtít více.

Bojí se smrtí a neuvědomují si, že jsou vlastně dávno mrtví tím, že nežijí podle svých pocitů a potřeb. Neprožívají se, ale jen přemýšlí o svých životech. Místo toho, aby svobodně žili sami sebe, stali se kouskem skládanky na Zemi, kterou sem přišli ztělesnit, tak jdou se sklopenou hlavou proti sobě. Nevidí sami sebe. Hledají potěšení mimo sebe a svá těla.

Věřím tomu, že ten, kdo to pochopí, kdo si uvědomí sám sebe a svůj domov v těle, kdo se pravdivě otevře svým pocitům, prožije své emoce, kdo se nechá vést zevnitř, že v tu chvíli se jako jedinec stane součástí vědomí přírody, která ho povede na jeho místo a bude o něj postaráno. 

Že ráj začíná v tu chvíli, kdy přijmeme, že jsme součástí všeho, co je. Když si uvědomíme svou jedinečnost. V tu chvíli, kdy ucítíme sami sebe, ucítíme i ty ostatní. Teprve potom si uvědomíme vlastní důstojnost. Teprve potom si můžeme vážit sami sebe, toho kdo doopravdy jsme, svého času tady na Zemi a druhých. S úctou a respektem k sobě a k druhým. 

Mirka Zagozdová

Doprovodíme vás domů. ❤️