Ztráta psa

Může to být příběh každého z nás, kdo kdy přišel o někoho blízkého. Ať zvíře nebo člověka. 

Ukázalo se to jako by příběh jejího těla, které se ...

‌Cítilo se odmítnuté. Ustoupilo ze své pozice. Ubylo jeho vlivu, moci. Pocit nedůvěry. Pocit vyloučení. Velká přizpůsobivost, vtíravost, křečovitá snaha. Tendence k přehánění. Skrývání hněvu, uzavřenost. Nemohlo najít jednotu. Pocit osamělosti. Pocit oddělení od sebe sama, od emocí. Přetěžovalo ho to. Nepevnost v názorech, nechalo sebou manipulovat. Velký smysl pro povinnost. Měkkost, poddajnost. Šlo proti sobě, i když nechtělo. Odmítalo si pomoci. Potřebovalo, ale postrádalo oporu. Cítilo se nemilované. Ve skutečnosti ale samo neinvestovalo své city do situací, kde nebyly opětovány. Samo sebe nemilovalo. Snažilo se zaujmout druhé. Být přitažlivý pro ně. Neklid, uspěchanost, netrpělivost. Ztráta sebekontroly. Neustále se muselo něčím zaměstnávat. Mlčelo o své nelásce. Plné nevyřešených konfliktů, hněvu. Pocit, jako by byl rozloženo na kousky. Narušené vnímání sebe sama, vlastního těla. Chyby v lokalizaci jeho částí. Necitlivost, neradost, otrávenost životem. Potřebovalo se cítit chráněné, mít zázemí, domov, ale bez opory v těle se stalo ochablým, líným, snadno unavitelným. Ztratilo odvahu. Deprimované z vlastní neschopnosti. Strach se projevit. Citlivé na pocit nepřijatelnosti okolím. Pocit odmítnutí otcem. Vědomím. Pocit méněcennosti, špatná koncentrace, strach z výsměchu, terč šikany. Vyhýbalo se riziku, strach ukázat vlastní neschopnost. Slabá vůle, brzy se vzdalo. Smutek, melancholie. Strach a úzkost ohledně zdraví. Tvrdohlavost, neústupnost, rigidita. 

Jak by to bylo poselství vašeho těla. Těla člověka, který zapomněl sám na sebe. 

Jako by to zvíře, kterým jsme všichni se tak cítilo - odmítnuté, neviděné a zapomenuté vlastním vědomím - rozumem, který ignoroval sám sebe - tělo s jeho pocity a potřebami a vytočil se ven. Díval se ven.

Jako bychom tím sami sebe týrali. Tím přehlížením sebe sama a vytočením se ven na druhé. 

Jako bychom trávili svůj život bez sebe. 

Jako bychom si nedokázali uvědomit že ten, komu nejvíc chybíme, jsme my sami sobě. 

Jako bychom si nedokázali uvědomit, že celý svůj život trávíme se sebou, ve svém těle. Jako bychom se chovali tak, že ho nepotřebujeme. 

Jako bychom si nedokázali uvědomit, že ten život se odehrává v našem těle, v nás, že bez něj bychom tu nebyli. 

Jako bychom sami pro sebe byli ti poslední z posledních. 

Jako bychom si neuvědomovali svou vlastní důležitost. Svou hodnotu. Vlastního života. Svého těla.

To, že my sami se sebou trávíme svůj život. Že my jsme ti, které máme poznat, pochopit, milovat - svoje tělo s jeho pocity a potřebami. Že jsme jediní, kdo o sobě všechno ví a dokáží se o sebe náležitě postarat.

Že my jsme ti, kterých si potřebujeme všímat, cítit a uvědomovat si. Že potřebujeme vnímat sami sebe, svůj život ve svém těle. 

Jako bychom se pořád někam hnali, o něco se snažili, chtěli chytit ten život venku, mimo nás, chtěli vztahy s druhými, cítit se naplnění, ale v tom shonu a spěchu nám nedocházelo, že ten život, který hledáme a na který čekáme, je v nás, v našem těle. Ne mimo něj.

Žijeme životy druhých, aniž bychom si uvědomili ten svůj. Sami sebe.

"Nikdy nezapomenu. Na Tvoji vůni. Na Tvoje oči. Na Tvoji přítomnost. Na Tvoji esenci. 

Ty, středobod mého vesmíru, moje dcera, nejlepší přítelkyně, psycholožka i antidepresivum... Ty moje já. 

Bolest je nepopsatelná. Nedokážu si představit svět , ve kterém nejsi. 

Děkuji za Tvoju najčistejší lásku tak dokonalou, že mi často vehnala slzy do očí...

S nikým na planetě jsem nestrávila tolik času, tolik přítomnosti, tolik dotyků, tolik dívání se do očí před spaním...

S nikým na světě, ani s matkou, která mě porodila, ani s milovaným manželem.... Jen s NÍ. To pouto, které bylo právě násilně vytrhnuté zanechalo obrovskou ránu.... jsi mojí součástí, jako ruka či noha. A ja Tvojí, jsme jedno. Proto cítím, že dnes zemřel obrovský kus že mě mě. Kus, který se nikdy nevrátí... "

Tyhle slova jste napsala o svém psovi, řekla byste to samé o sobě? Znamenáte to samé sama pro sebe? 

Jako bychom sami sebe ztratili z očí a sešli jsme ze své mysli. 

Jako bychom ve své přítomnosti ignorovali sami sebe. Jako by pro nás všichni a všechno okolo nás bylo důležitější než my sami pro sebe. 

Jako bychom pro druhé dýchali, ale my sami pro sebe jsme byli na posledním místě. Jako bychom se upínali k druhým a nežili ve vztahu sami k sobě. K sobě, jako k člověku, k živočišnému druhu. 

Jako bychom sami sebe ponížili. Odmítli. A ubližovali tím přehlížením sebe sami sobě. 

Jako bychom se báli uvidět tu pravdu, že my sami sobě nejvíc ubližujeme tím, že ignorujeme své city, svou pravdu, svůj život a svoje tělo. 

Jako bychom se vědomě vyhýbali sami sobě, protože jsme se vzdali svého života. Necítili jsme se důležití a nezajímali se sami o sebe. Neviděli jsme sami sebe. 

Jako bychom nedokázali reálně žít sami bez sebe, ale nedokázali jsme si tu vlastní důležitost uvědomit, protože jsme se nevnímali, neviděli a neuvědomovali jsme si sami sebe. 

Jako by všichni byli důležitější než my, náš život. A někde pod tím jsme sami sebe litovali a cítili se jako chudáci na posledním místě. 

My se nikdy nepřiblížili sami sobě, své duši, svému tělu tak, jako nám to zprostředkovávají psi. 

V jejich přítomnosti máme možnost ochutnat vzpomínku na to, jak jsme se cítili přijímaní, milovaní, vnímaní, živí, vidění ve svých tělech jako děti. Sami sebou.

Kdy pro nás naše přítomnost byla to nejvíc. Kdy jsme trávili svůj čas ve své přítomnosti - ve svém těle, pozorní ke svým potřebám a prožívající se v pravdě toho, jak to máme a jací jsme.

Kdy jsme nepřemýšleli o tom, jak to mají druzí, co oni na nás říkají. Prostě jsme byli sami sebou. 

Bez souzení se, potlačování, kontroly, přehlížení , odmítání se, prostě ve své přirozenosti a autenticitě, aniž bychom o sobě museli přemýšlet.

Jako by jsme ještě byli bez podmínek, takoví, jací jsme byli zrození, stvoření, než jsme si vytvořili ego - naši představu o nás. A tou jsme se začali řídit, abychom byli přijatelní. 

Jako by vám ONA chtěla vzkázat, abyste si vzpomněla na sebe a takový vztah, jaký jste měla k ní, si vybudovala k sobě a svému životu. 

Abyste v ní přestala vidět sama sebe a promítat si sebe do ní, a abyste si uvědomila, že s jejím odchodem váš život nekončí. 

Abyste uviděla a uvědomila si sama sebe. Že vy a váš život je to nejdůležitější. A skrze vztah se sebou uviděla druhé takové, jací doopravdy jsou. 

Jako by všechny ne-moci byly ignorováním sebe sama. Své přítomnosti ve svém životě. 

Vytočením se ven, od sebe, svého zdroje - těla - Boha - přírody ven na druhé. 

A v tom odpojení se - pozorností mysli vytočenou ven se cítíme nejistí, zklamaní, odmítáni, nepřijímání, nemilovaní. 

A nedochází nám, že se tak cítíme sami vůči sobě. Že to je reakce těla - nás na to, jak se ignorujeme, přehlížíme, vidíme skrze druhé, ale ne zevnitř. 

Že jsme se sami se sebou cítili opuštění a vyděšení z vlastní nepřítomnosti - vědomé pozornosti k nám samotným, vnímaví ke svým pocitům a potřebám. 

Ona byla pes. Byla sama sebou. Byla psem. Žila svůj život a zemřela. 

A vy jste vy. Váš život je nezávislý na ní. Obě dvě, my všichni a všechno jsme různé formy jedné přírody.

Já vím, že vás to moc bolí, ale možná cítíte smutek nejen kvůli ní, její bytosti, ale i ze ztráty vědomí si sebe sama. 

Toho děvčátka, kterým jste byla a které je skryto pod vrstvami masek, příkazů a povinností. Které ožilo v její přítomnosti a potřebuje, abyste si vzpomněla. Sama na sebe. 

Když cítíme sami sebe, cítíme i druhé. To je návod na komunikaci. Cítit svou pravdu a skrze ni, skrze svoje tělo se spojit s kýmkoli, protože to tělo je to, co máme společné. 

Mirka Zagozdová 

www.pribehy-emoci.cz

www.emocezvirat.cz

www.mezi-svety.cz