Zánět břišní dutiny

Kobylka, 9 let po 3 hříbatech, překonala zánět celé břišní dutiny, zachránili ji "za 5 minut 12". Od té doby se zotavuje, pomalu i pracuje. Je to nesmírně tvrdá kobyla, ale bolest která ji leze pres nohy je asi veliká a ona mi to dává různé najevo. Její matka a 2 sestry uhynuly za zvláštních a rychlých okolnosti. Má málo bílých krvinek.

 Vyšlo mi to jako by rodové.

Jako by se někdy v minulosti se cítila ta kobylka obviněna. Poražená. Snažila se uniknout trestu. Neobhájila se, neubránila se. Svou suverenitu. Neodpustila si. Nervozita. Stále ve střehu. Apatie , smutek, úzkost. Pocit, že za ní někdo stojí. Nervozita z potlačení sebe, své energie. Pocit selhání. Pocit viny, že nebyla dost spolehlivá, výkonná. Snažila se překonat sama sebe. Napjaté nervy. Nedokázala vyjádřit své pocity, sama sebe. Křečovitost myšlení. Cítila se citově zraněná. Tichý zármutek. Neviděla naději. Ztratila se sobě. Uzavřela se. Citová zranitelnost. Úzkost. Přecitlivělost. Potřeba sebetrýznění. Citlivá na cizí energie. Neradost ze života. Lhostejnost ke svým potřebám. Necitlivá k sobě. Soustředila se na vlastní utrpení. Odmítla soucítit se sebou. Hledala vzrušení mimo sebe. Potřebovala být plná radosti ze sebe, ale vyčerpala se snahou o výkon. Ztratila svou přirozenou energii. Hledala ji mimo sebe. Neprožívala sama sebe.

Jako by na ni byl vyvíjen tlak, aby byla jiná, než byla. Jako by potlačila svou přirozenost. Cítění a prožívání sebe sama, proudění své energie a snažila se být výkonná.

Přijde mi, jako kdyby se říjela, cítila se, měnila se, plynulá v radosti ze sebe a najednou nemohla dělat to, co potřebovala. Chovat se tak jak potřebovala. Jako by musela potlačit sebe a podávat výkony přes to, že se na to necítila. Jako by jí to nebylo umožněno být sama sebou tak jak potřebovala. Jako by se snažila, ale uvnitř jí to vyčerpávalo ta snaha. Jako by kobylky jsou jako ženy, mnoho lidí je nedává, protože se pořád mění kvůli té říji. Upřednostňují Valachy.
Na nějaké úrovni to je i váš příběh.

Jako by i majitelka nějak popřela své ženství. Jako by se snažila být jako muž. Necítit se, svou cykličnost, nálady, emoce, měla snahu o to, být neměnná a podávat výkony, které jsou ale za vaší hranicí. 

Jako by se tomu cítítění sebe uzavřela, nějak na to rezignovala, ale zároveň vám to chybělo, to vnitřní naplnění sebou a snažila se najít venku, mimo sebe to, co ji naplní.
Jako by necítila radost z toho, že je živá, že si může užívat sama sebe. Z bohatství a krásy svého vnitřního světa. Jako by si ho neuvědomovala. A tu hojnost hledala venku, mimo sebe.

Jako by se zároveň tím, že necítila sama sebe, se naplňovala cizími energiemi, na které  reagovala. Cizími city, cizí bolestí, jako by neměla hranice a všechno se jí dotýkalo. Jako by celá její pozornost byla vytočená ven, mimo sebe sama. 

Jako byste obě potřebovaly se vrátit k sobě. Vědomě pozorností do svého těla. 

Potřebuje si uvědomit sama sebe. Jak se cítí, co potřebuje a naplnit sama sebe. Ne ty okolo.
Dovolit si být tu pro sebe. Být sama sebou tak jak ona potřebujete. Ne ti okolo. Vycházet ze sebe. A zůstávat u sebe. Udržovat tu svou energii živou, plynoucí. Nepopírat ji. Sebe.  

Žena mi potom napsala, že je v jednom kole a kobylce dávala prášky na potlačení říje a že to změní.