Uvidíš-li duši zvířete, začneš slyšet i tu svou.

Uzdravení vztahu mezi člověkem a zvířetem začíná v lidském těle.

Zvířata na celé Zemí odrážejí vztah člověka ke svému tělu.

Můžeme vidět lidi, kteří zvířata milují víc, než sami sebe, kteří o ně pečují na svůj úkor a sami sebe nevidí. Nebo naopak ty, kteří je nesnášejí a týrají. A také ty, kterým jsou lhostejní a kteří je jen používají, jako věcí nebo stroje. 

Zvířata trpí tím, že člověk přehlíží své tělo, které nevnímá jako živou, cítící bytost a vztah k němu promítá na zvířata (i lidi) ve své blízkosti.

Tim, že necítí se svým tělem, necítí ani druhé ani přírodu. Vyloučil se z ní.

Přemýšlí misto aby cítil. Jeho tělo trpí tím přehlížením a zacházením s ním tvrdě. 

Žije a nutí žít zvířata v rozporu se svými skutečnými potřebami.

V rozporu s přírodou. Odděleně.

Domácí zvířata jsou stále blíž lidem. Stávají se členy rodiny, důvěrníky, nositeli lásky, klidu i něhy.

Nejen, že mají svůj život, svá emoční zranění a své příběhy. Navíc se stávají i naším zrcadlem.

Čím víc se lidé odpojují od svého těla, přirozenosti, přírody, tím víc se snaží napojit na své zvíře a žijí, prožívají se skrze něj. 

Hledají v něm lásku, soucit, přítomnost, opravdovost, teplo, oporu, ztělesnění — to, co ztratili sami v sobě. Také důvod toho, proč se sami nějak cítí. 

Nejsou si vědomi svého zvířete - toho živého, cítícího těla, které také potřebuje jejich lásku, pozornost a péči.

Čím víc se ke svému zvířeti člověk obrací, tím víc do něj často nevědomě promítá to, co sám k sobě necítí, co neumí, bojí se nebo nechce prožít. 


Podsouváme potom zvířatům naše nepřiznané pocity, strachy, napětí i bolesti. Promítáme své emoční příběhy na ně a prožíváme je skrze ně. 

Jejich těla se pak můžou stát naším zrcadlem, které nám náš vnitřní emoční život ukáže a pomůže prožít.

Když se člověk znovu spojí se svým tělem, když si dovolí cítit a prožívat sám sebe, své tělo, jeho zvíře se může konečně uvolnit.

Může znovu žít svůj vlastní život – svobodně, bez naší zátěže. 

Tento moment, kdy se zrcadlo vrátí k nám, je vlastně návrat našeho vědomí - pozornosti zpátky do těla, kam patří. Znovuobjevení citové vazby ke svému tělu. 

Přijmeme sami sebe a uvědomíme si sami sebe jako člověka - v lidském těle. Staneme se součástí přírody, kterou jsme. 

Teprve tehdy můžeme být opravdu ve vztahu se zvířaty i lidmi — ne v závislosti, v projekci, ale v setkání dvou samostatných, jedinečných a svébytných bytostí pod taktovkou přírody. 

Jsme si vzájemně zrcadly. 

Pokud nás něco trápí, ukáže nám to naše zvíře. Pokud naše zvíře něco trápí, ukazuje, otevírá v nás i to co neseme v sobě.

Pomáhají nám uvolnit a prožít své emoce. Přijmout je za své. Uvidět sami sebe. 

Když to v sobě otevřeme a dovolíme se přiznat se k sobě, osvobodíme nás oba.

Oddělíme se od jejich života a necháme jim jejich příběh a budeme žít ten svůj. 

Nemoci skrze tělo volají po tom, aby bylo něco skrytého a nepřiznaného konečně uviděno, prožito a propuštěno. 

Nikdy není náhoda, že máme dané zvíře. Nese podobný příběh tonu našemu, podobná zranění.

Naše uzdravení je spojené s jejich, setkali jsme se, abychom si vzájemně pomohou vrátit se domů, k sobě. 

Jako by naše duše - těla, skrze přírodu spolu byla v situacích a vztazích, které právě teď potřebujeme k tomu, abychom se mohli osvobodit od minulosti, kterou neseme v těle. 

A stát se každý sám sebou tak, jak jsme byli stvořeni. Přijmout své místo na Zemi. 

A úctou, láskou a respektem.

Mirka Zagozdová